Hlavní roli ve filmu Monstrum, který Česká televize uvede tuto neděli, hraje Jan Novotný. Jaké pocity ho provázely během natáčení, jak on sám vnímá postavu sochaře Otakara Švece, který byl přinucen vytvořit monstrózní sochu Stalina?
Co Vás nejvíce zaujalo na postavě Otakara Švece?
Otakar Švec byl velice talentovaný sochař, který se bohužel zapsal do povědomí národa pouze Stalinovou sochou, a to byla pro něho vlastně tragédie. Jeho ostatní díla byla na svou dobu mimořádná a progresivní. A protože politické tlaky byly tak silné, tak se do soutěže vlastně přihlásit musel, navrhl sochu podle něj nerealizovatelnou. Bylo to skutečné monstrum, co se týkalo velikosti, váhy a technologické realizace. A právě pro tu mohutnost soutěž vyhrál, neboť strana a vláda si něco takového představovala.
Co pro Vás bylo během hraní Otakara Švece nejtěžší?
Vždycky je nejtěžší nehrát sochaře, ale živého člověka, který sochařinu provozuje. To se týká každého povolání. Nejdříve jsme lidé a až potom něco vytváříme. A všechno, co uděláme, nese stopy naší minulosti, charakteru či genů. Socha musí mít ducha sochaře, jinak je zbytečná. V případě Otakara Švece to byla zásadní složitost jeho rozhodnutí, neboť ve všech složitých dobách je každé rozhodnutí složité a nebezpečné. Zvláště v totalitě.
Otakar Švec se sice do soutěže o návrh Stalinova pomníku přihlásil, ale vyhrát nechtěl. Myslíte, že měl možnost říci ne?
On se sám nepřihlásil, on byl vyzván jako ostatně další plejáda kvalitních i nekvalitních sochařů. Ono je to asi vždycky s tím „vyhrát, nebo prohrát“ dvojsečné. Každý, kdo se do nějakého klání přihlásí, tak je v podstatě jeho přirozeností chtít vyhrát. Ale každé vítězství nebo prohra sebou nesou důsledky a ty je třeba, ještě před přihlášením, vzít v úvahu. Krásně se to takhle formuluje, ale když je v sázce lidský život a strach o sebe a hlavně o své blízké, tak pozdější soudy těchto rozhodnutí v době svobody a demokracie, mohou být někdy zlé a scestné.
Otakar švec byl uznávaným umělcem, vzdělancem. Co myslíte, že u něj nakonec převážilo – politické, nebo umělecké měřítko?
Já si myslím, že to byl strach, který byl tehdy všudypřítomný. Ne zbabělost, ale strach, který se někdy snažil bagatelizovat, někdy ho mučivě svíral a někdy ho omlouval sám sobě i okolí.
Jaké myslíte, že je v naší společnosti povědomí o jeho osudu i samotném pomníku?
Myslím si, že velice povrchní, zvláště u mladší generace, která tu dobu nezažila. Já jsem se například narodil osm let po druhé světové válce a pro mě, když jsem začal rozum brát, to bylo něco tak vzdáleného, jako husité. V hodinách dějepisu se člověk dozvídá o hnutích, válkách, masách, provoláních, ale chybí tam osud člověka a ten je vždycky nejsilnější a dějinný fakt přiblíží jak fakticky, tak emotivně. A v tom je jeho síla. V osudu Otakara Švece jsou dvě hlavní postavy. On a doba, v níž žil.
Zasahoval jste nějak do scénáře, upravoval jste si postavu podle Vašich pocitů nebo motivací?
Často se herec snaží do scénáře zasahovat a dávat si ho tzv. do huby. V tomto případě jsem do scénáře nezasahoval, neboť jsem scénáři věřil, líbil se mi a považoval jsem ho za kvalitní. Vážil jsem si důvěry, kterou do mě Viktor Polesný vložil a snažil jsem o to, aby postava Otakara Švece nebyla ovlivněna mnou, ale aby postava Otakara Švece ovlivnila mně.
V čem má podle Vás film Monstrum společenský přesah?
Opět se budu opakovat, že osud člověka v určité době přiblíží tu dobu daleko silněji, než osudy mas. A tam někde je přesah, tam jsou emoce a tam je život.
Zdroj: ČT
