Taková obyčejná kostka, kterou jsme dříve dennodenně používali. Ze svého dětství si pamatuji jasmínové mýdlo. Milovala jsem ho pro jeho vůni. Leželo na starém oprýskaném umyvadle, vždy k dispozici. A pamatuji si ten pocit, když jsem si s ním umyla obličej a celé tělo, jako kdyby se moje pokožka násilným odmaštěním scvrkla. Také se mi vybavují mýdlové vločky na praní a vyváření prádla, a jak těžko se dostávaly z plotny, když hrnec přetekl….
Jestlipak víte, že výrobu mýdla ovládali staří Sumerové? A že z období kolem roku 2200 př. n. l. pochází hliněná tabulka s návodem na přípravu mýdla z vody, louhu a kasiového oleje? Toto mýdlo se ale nepoužívalo k hygieně či na praní, nýbrž jako prostředek urychlující hojení ran! Mýdlo postupně proniklo z Mezopotámie přes Egypt, Řecko, Pompeje, Arábii, Marseille až do New Yorku.
V našich zemích se mýdlo vyrábělo podomácku až do konce 17. století, vznikl dokonce modlářský cech, a tím i nové řemeslo, mydlářství. První továrnu na výrobu mýdla u Ústí nad Labem vybudoval koncem 19. Století jistý Johann Schicht. Ta se stala již před 1. světovou válkou největší továrnou na zpracování tuků v Evropě, po 2. světové válce byla rodina odsunuta a podnik zestátněn, dnes je to známá Setuza.
Od zdoby uplynulo hodně vody, nicméně mýdla v našich životech zůstávají v různých podobách. Ruční výroba mýdel se obnovila v soukromých mýdlárnách i domácnostech, kde jednotlivé kousky získávají specifickou energetickou stopu svého výrobce.
Autor: Marcela Šťastná